Z Českých Budějovic jsem vyjížděl odpočinutý a opět plný sil. Cesta do Lince už nebyla na kilometry tak dlouhá jako z Prahy do Budějovic. Ani počasí nebylo tak spalující a cesta zpočátku ubíhala klidně. Terén nebyl ze začátku nijak složitý na zdolání a cesta se spíše svažovala. To bylo příjemné. Navíc vše mimo hlavní cesty a po asfaltu. Mezi poli a později také v lese, ale stále po asfaltu. Tyto cesty jsem moc projeté neměl, ale je to cyklistický ráj. Jediné, co se mi na tomto úseku nelíbilo, byla asi 5 km dlouhá cesta po E55. Provoz byl menší než u Benešova, ale pro příště bych zcela jistě vybral jiný úsek i kdybych si měl zajet. S dětmi nebo se ženou bych tímto úsekem nikdy nejel! Jednalo se o úsek z Bartochova do Velešína a dnes vím, že jinudy to rozhodně šlo, i za cenu najetí trochu více kilometrů. Ale to byla asi jediná výtka celému úseku. No, ale jak asi tušíte netrvalo to dlouho. Za Velešínem jsem vjel do oblasti Českokrumlovské vrchoviny, na kterou plynule navazuje oblast Pošumaví a okraj Šumavy. A tady jsem si teda šlápnul. Asi bych se na tu cestu díval jinak, pokud bych nejel naložený. Ale nestěžuji si, byla to výzva, stejně jako celá cesta k moři. Opět jsem využíval zastávek k doplnění tekutin. A je fajn zastavit v lese, v klidu odpočívat a nasávat čistý šumavský vzduch. A v těch kopcích ty zastávky potřeba rozhodně jsou. Ale co je z jedné strany nahoru, je obvykle z druhé strany dolů. A platí to i na Šumavě. Kouzelné je na tom to, že většinu trasy až k Vyššímu Brodu, jedete těmito nádhernými lesními stezkami. A opět nikde nikdo, ptáci mi zpívají do rytmu a já s nimi...V Čechách je krásně. Zatím. Lesní stezka mě dovedla až k Rožmberku nad Vltavou, kde jsem si užíval nádherné hradní panoráma. Na hradě v Rožmberku jsem ještě nebyl, a ani teď, bohužel, nebyl čas. Chtěl jsem do Lince do kempu přijet včas, takže jsem protentokrát památky na cestě vynechal. Ale pokochal jsem se, to zase jo. Z Rožmberku nad Vltavou to pak byla zase klasika. Šup na kopec a nabrat směr na Vyšší Brod a k hranicím. Ve Vyšším Brodu jsem naposledy doplnil zásoby pití a energie na českém území. Za pár kilometrů to bude už jen za eura. Doplnit zásoby právě zde se ukázalo jako strategické a moudré. V Rakousku rozhodně neexistuje tak hustá síť obchůdků na vesnicích, tak jako u nás. Přibližně 15 km od hranic se nachází městečko Bad Leonfelden. To bylo také nadlouho jediné místo, kde by bylo možné nakoupit si v obchodě. Až do Linzu jsem poté žádný obchod s potravinami nezahlédl. Za Vyšším Brodem čekalo další stoupání, ale již snesitelné. A nakonec jsem dojel až na „čáru”. Od hranic, je to poté ještě pár kilometrů do kopce, ale nijak prudkého. No a za ním čekááá. No a za ním čeká sjezd. Konečně. Odsud začala být trasa takřka pohodová, terén se pomalu, ale jistě svažoval, občas trošku do kopečka, ale ty nebyly nijak závratné ani dlouhé, jednalo se spíše o úseky 200 - 300 m lehce nahoru a poté znovu dolů nebo rovina. A když jsem projel městečkem Hellmonsödt, čekal mě 15 km dlouhý sjezd až do Lince. Jel jsem zde sice po hlavní silnici, ale již jsem byl V Rakousku, a pomalu, ale jistě, jsem si začal zvykat na příjemnou kulturní změnu. Nikdo se mě nesnažil na silnici zabít! Rozestup 1,5 metru berou Rakušané spíše jako ten nejmenší. A musím se přiznat, že se mi to hodně líbilo. Nakonec jsem dorazil do města Linec. V Rakousku jsem se rozhodl přespávat v kempech. Později, v severní Itálii, kempy nejsou. V Itálii jsem spal už jen pod střechou. O kempu v Linci jsem věděl předem. Četl jsem o něm nějaké recenze na mapách cz. Většina z toho ale dnes neplatí. Nejedná se totiž o kemp v pravém slova smyslu. Je to kajakářský klub. A v areálu klubu je místo, kde si můžete postavit stan. V červnu 2024 to bylo za 12 euro za noc. To bylo fajn. Když jsem přijel na místo, našel jsem zde na lavičce staršího pána, který si zrovna dával odpoledních dvacet. Byl velmi ochotný a ukázal mi jak to tu funguje. U dveří je na provázku čip, kterým si otevřete dveře do klubu. Nahoře bydlí správce. Zazvoníte, zaplatíte, postavíte si stan a je hotovo. Jsou zde sprchy, sice žádný hotelový hit, za to se zde můžete sprchovat libovolně dlouhou dobu - žádné žetony na sprchu zde neexistují. Stejně jako v celém Rakousku. Dobít nabíječku lze v klubu nebo venku pod schody, kde je dostatek zásuvek. Byl jsem zde v druhé polovině června a přeplněno zde opravdu nebylo. Pokud by jste zde chtěli někdy přespat, přikládám fotku od vjezdu. To místo je opravdu příjemné, klidné, pod kempem je rozlehlý park okolo řeky. Můžete si třeba sednout na schody u Dunaje a chladit si v řece nohy. Samotný Linec je hezké město a rozhodně stojí za to si ho projet. Nejsou zde davy turistů a je tu fajn. Zůstal jsem zde den a půl a Linec popisuji v samostatném výletu. Shrnutí druhé etapy: etapa z Budějovic do Lince nebyla tak dlouhá na kilometry, ale nenáročná také úplně nebyla. Zejména při přejezdu oblasti Pošumaví a Šumavy, jsem se chválil za den volna v Budějovicích. Přišel opravdu vhod k načerpání sil po dni šlapání v úmorném vedru. V Čechách vedla trasa většinou po vedlejších cestách a lesních asfaltových cestách. Okolní krajina byla nádherná - kochací. Nezapomenutelný byl příjezd z lesní asfaltky do Rožmberka nad Vltavou, který leží v údolí. Na Rožmberk i místní hrad jsem měl z příjezdové cesty nádherný výhled. Ale Šumava je Šumava, kopce tu jsou a budou. V Rakousku už to byla jízda, fyzicky mnohem méně náročná, zakončená 15 km dlouhým sjezdem k Linci. Silnice vedla nad údolím, které bylo tak strmé, že jsem se bál podívat dolů...No, ale nakonec jsem dorazil do cíle. Linec samotný je hezké město a popisuji ho v samostatném výletu. Šťastnou cestu.