Vyjet do horského lyžařského střediska s naloženým kolem v Alpách je zkrátka trochu jiné nežli výjezd na Ještěd. Z kempu jsem znovu najel na cyklostezku Alpe Adria směr Villach. Cesta na Villach utíkala příjemně, stoupání bylo jen výjimečné a až do Villachu jsem jel téměř stále po rovině. Že jste správně na Alpe Adria poznáte mimo jiné díky nadšenci jménem Peter, který má několik kilometrů za Obervellachem své „stanoviště”. Zde nabízí cyklistům jedoucím po Alpe Adria zdarma pití, ovoce nebo třeba mazání na kolo. Má zde dokonce i pamětní knihu! To místo je fajn, Peter to tu má opravdu hezké a rád si s cyklisty popovídá. Pokud by jste tudy někdy projížděli, určitě se zde zastavte a jeho „místečko” mu pochvalte. Mně se zde stala malá nepříjemnost. Jak vidíte kolo bylo dost naložený, a když okolo projížděli další cyklisté, dal jsem ho stranou abych nepřekážel. No a nepostavil jsem ho úplně dobře, stojánek nevydržel a zlomil se a kolo spadlo. Naštěstí tašky na kole pád dost utlumily, ale i tak se mi trochu posunula zadní brzda a kotouč začal trochu drhnout. Peter mi naštěstí poradil nedaleký cyklo servis v městečku Möllbrücke. Stojánek se sice nezdá na kole jako velký problém, ale je. Zkuste někam postavit naložené kolo bez stojánku.V servisu jsem koupil nový a p. Amenitsch mi ještě trochu seřídil zadní brzdu. Tímto mu ještě jednou děkuji. Pokud by jste se v tomto úseku dostali do problémů, nechávám zde zpětný odkaz na web p. Amenitsche. https://derradprofi.at/ A opět přede mnou byla cesta, kdy jsem často zastavoval abych si užíval nádherné výhledy do krajiny. Cyklostezka vedla dlouho podél řeky a to byla paráda. Jo a nebyli zde ani komáři! Podél řeky je dost míst, kde je možné zastavit, dát si svačinku a kochat se pohledem na řeku a okolní krajinu. Na trase do Villachu převažovaly štěrkové cesty. Ale opět perfektně udržované, takže jízda po nich ubíhala svižně, bez obav z defektu. Rakousko je zkrátka cyklo-rájem, jak jsem se již několikrát zmínil v popisech předchozích etap. Jedete sice po štěrku, ale můžete se zároveň v klidu dívat do krajiny a né stále sledovat cestu a kde se na vás vyvalí kamení a defekt je na světě. Takže si jedu, šlapu, kochám se a najednou jsem ve Villachu. Villach je menší, trochu ospalé městečko. Zde jsem opět doplnil zásoby pití a jídla v místním supermarketu. A udělal jsem dobře. Právě ve Villachu jsem se znovu podíval, kde se nachází moje ubytování, abych se ujistil kolik kilometrů mi zbývá a v jakém tempu je potřeba šlapat abych se na ubytování dostal včas. V severní Itálii neexistují kempy! Přespat lze pouze v hotelu. Ten jsem si našel den předtím. Použil jsem aplikaci trivago, které mě přesměrovalo na booking. Zjistil jsem jednu zajímavou věc. Pokud hledám ubytování přímo přes booking, dostanu nabídky které jsou téměř vždy dražší, než když jdu nejprve třeba na trivago, které mě na booking stejně přesměruje. Je to zvláštní, ale funguje to tak. Booking přímo tyto výhodnější nabídky neukazuje. No, ale zpět k mé peripetii. Že je moje ubytování 12 km od městečka Pontebba jsem věděl. Ale nepodíval jsem se na profil trasy. To jsem udělal až ve Villachu a zjistil jsem, že mě na konec etapy čeká 12 km kopec. Jako na skutečném Giru. Ale s naloženým kolem. S lehkou arogancí Čecha, který vyšlápl Ještěd, jsem si řekl, že to tak hrozné nebude. Ještěd má 9 km stoupání, tak ty tři navíc v Alpách dám taky...Tak to jsem se hóódně spletl. Z Villachu jsem ze supermárketu vyrazil směr Itálie. A opět jsem se kochal a kochal. Nikde nikdo, jenom já, kolo a hory. Jo a sluníčko. Cestou z Villachu jsem přejížděl přes řeku Gail. A stejně jako mnohokrát předtím jsem musel zastavovat a užívat si nádherné výhledy do krajiny s Alpami na pozadí. Doma zkrátka tohle nemáme. Profil trasy byl zatím spíše rovinatý. To se začalo měnit čím blíže jsem byl Italským hranicím. No a najednou, ani nevím jak, jsem na hranicích s Itálií. No tak huráá, udělat fotky a šlape se dál! Na hranicích s Itálií bylo nejzajímavější to, že na Rakouské straně nebyl nikdo a na Italské mě vítali policisté a vojáci se samopaly. Od začátku expedice jsem úmyslně sabotoval internet, s výjimkou vyhledávání ubytování. Takže, když jsem viděl ty samopaly, říkal jsem si...No, to sem raději psát nebudu. I tak to byl zvláštní pocit, překročil jsem hranice dalšího státu. Když počítám i Čechy, tak to byl třetí stát, kterým jsem se v poměrně krátkém čase projížděl na kole. V Itálii pokračuje Alpe Adria ihned za hraniční budovou do kopce. Ten však není nijak dlouhý a po krátkém úseku ve stylu „nahoru - dolů” následuje úsek, kdy se profil trasy sice mírně, ale stále zvedá. A jedete po hezké asfaltové cyklostezce, kde o nádherné výhledy do krajiny není nouze. V oblasti okolo městečka Malborghetto se Alpe Adria začne postupně, ale nekompromisně svažovat. A pokud nejste takový „borci” jako já, a nevyberete si ubytování v horském středisku, což znamená vyšplhat s naloženým kolem 12 km do kopce, ze kterého je mi špatně ještě dneska, tak až k moři už na žádný kopec nenarazíte. Od Malborghetta až k Udine jedete pořád dolů nebo po rovině a z Udine do Grada po rovině. Ale ten kopec na ten se zapomenout nedá. Výjezd na něj jsem začal několik minut po 19. hodině. Silnice se klikatila jak paragraf a v některých zatáčkách byla snad pravoúhlá. A to nemluvím o pohledu do údolí pode mnou. Jsem se bál tam i podívat. Ale to jsem stále netušil co je přede mnou. Nakonec jsem se vyšplhal k hotelu ve 22:41 a za absolutní tmy. Ta tma byla opravdu absolutní. A říkal jsem si, že mám docela kliku na počasí. Kdyby mě tady zastihla bouřka, titul největšího chytráka roku 2024 na naší nádherné, placaté planetě Zemi, by měl ihned vážného kandidáta na vítězství. A taky jsem si uvědomil, jak lehce my Češi, podceňujeme to, kam se vydáváme. Příště bych to určitě neopakoval...Když jsem dorazil na hotel, dost si mě tam prohlíželi. A ráno, když jsem nakládal kolo, tak taky. Než jsem večer usnul, ještě jsem přemýšlel, jak to pojedu dolů, s tím naloženým kolem. Ale horský vzduch mi vyloženě svědčil, krásně jsem se vyspal a ráno jsem na kolo usedal s úsměvem. A udělal jsem fotku z prvního místa, kde to šlo, to bylo asi 2 km sjezdu od hotelu. Výhled do údolí byl až strašidelný i když krásný. Nohy mě z výšlapu nahoru samozřejmě stále bolely. Nakonec jsem ten ukrutnej kopec sjel. Udělal jsem několik fotek silnice po které jsem předchozí večer šplhal. Z fotky to tak vidět není, ale pokud chcete vidět profil výšlapu, dejte si na mapy cz do trasy úsek Pontebba - Wilfurnia di Livio. Jo a musím se přiznat, že jsem do toho krpálu jel v kuse cca 4 první kilometry. Pak už to vážně nešlo a kolo jsem střídavě tlačil a občas jsem i něco odšlápnul. No, na tohle asi nikdy nezapomenu. Ale z Wilfurnie di Livio až k moři jsem už na žádný kopec nenarazil, to bylo hodně fajn... Shrnutí 6. etapy: tahle etapa byla nakonec náročnější než měla být. Ale byla to moje chyba. Kdybych si našel ubytování podél trasy, bylo by to v pohodě. Na výšlap na Wilfurnii di Livio však nikdy nezapomenu. Z Obervellachu do Villachu je to většinou po rovině a cyklostezka se začala zvedat až za Villachem s tím jak se blížila Italská hranice. A uvítání se samopaly na Italské hranici bylo také stylové. Co se zážitků týká, ani etapa číslo šest nezklamala.