Cesta ubíhala svižně a to nejen na začátku. Brzdil jsem v podstatě neustále a občas jsem zastavil abych dal rukám odpočinout a taky abych se pokochal výhledy. Ty byly fakt super! Kolo sice brzdilo dobře, ale sjet 12 km z prudkého kopce s naloženým kolem jen s občasným přibrzděním, je tak trochu sebevražda. K mému údivu jsem při sjezdu opravdu narazil na skupinu sebevrahů. Na kole jsem dolů nesjížděl sám! Předjela mě skupina bajkerů, kteří se nechali na kopec vyvézt a dole na ně čekala dodávka, která je pak vyvezla znovu nahoru. Když jsem sjel do Pontebby, akorát nakládali poslední dvě kola. To mě překvapilo. A překvapilo mě i to, že dolů vůbec dojeli, protože do zatáček, které zde byly jak jsem se zmínil v popisu minulé etapy téměř až do pravého úhlu, najížděli v houfu a za plné rychlosti. Za zatáčky vidět ani náhodou nemohli, ale co jsem je sledoval, starost jim to nedělalo. Asi Češi...Ale mě se na sjezdu líbili nejvíce ty výhledy. Kousek od Pontebby a dále dolů, vede cyklostezka Alpe Adria po trati bývalé železnice. Tenhle úsek Alpe Adria je asi tím nejkrásnějším na italské straně. Jedete stále z mírného kopce, před sebou Alpy, svítí sluníčko, ale nepálí, prostě paráda. Jo a stavěl jsem samozřejmě také každou chvíli. A kvůli únavě to nebylo. I když předchozí den jsem v nohách stále cítil. Nádherné a nekončící výhledy do údolí, přejezdy přes bývalé železniční mosty nebo průjezdy tunely. Tohle se fakt zapomenout nedá a nedá se to ani profrčet bez povšimnutí. Průjezdy železničními tunely fungovaly jako průjezd klimatizační jednotkou, to bylo taky fajn. No a pak se to znovu opakuje. Výhledy, kochání a třeba vodopád podél cyklostezky. Zkrátka nekončící kochání, nádhera. Podél cyklostezky narazíte také třeba na tuhle malou občerstvovací stanici s posezením v nádražním stylu. Za mě palec nahoru, tady se mi to moc líbilo. Nakonec jsem sjel z oblasti, kdy vede cyklostezka po bývalé železnici a Alpe Adria vede dále italskými vesničkami, kde si však přes den nic - moc nekoupíte. Pokud jste na kole v Itálii, je dobré vědět, že zde existuje tzv. mezzogiorno neboli polední pauza. Pro cyklistu to znamená, že si cca od 13:00 do 15:30 nikde nic nekoupí. S výjimkou některých kaváren nebo supermarketů typu Interspar nebo Lidl, máte smůlu. A velké supermarkety jsou pouze ve větších městečkách a městech. Na první Interspar v Itálii jsem narazil na okraji městečka Gemona del Friuli. Kromě pití jsem si chtěl nakoupit i nějaké ovoce. Na cedulkách viselo: 100% italské. Tak jsem s radostí nakoupil broskve, nektarinky a rajčata. Čekal jsem, že v zemi slunce budou sladké a měkké. O to větší byl šok, když jsem se před obchodem zakousnul do nektarinky a skoro jsem na ní nechal svůj úsměv. To mě fakt dostalo. Jsem v Itálii a ovoce je tu stejně hnusný a tvrdý jako v Čechách. A rajčata kyselý. Tahle jsem fakt nečekal. No, ale bylo třeba pokračovat dál. Přikládám ještě jeden výhled z cyklostezky. A jede se dál směr Udine, kde jsem měl zamluvené ubytování. Alpe Adria je v Itálii hodně známá a populární, jak je vidět při průjezdu jednou z mnoha italských vesniček. Cesta do Udine nebyla nějak náročná a ani dlouhá na kilometry. Ale v nohách jsem stále cítil výstup z předešlého večera, takže jsem jel tzv. na volno a užíval si cestu. Na kopce jsem od sjezdu nenarazil a celá trasa vedla směrem dolů nebo po rovině. V této části cesty již Alpe Adria nevedla po trase bývalé železnice. Škoda. Chvíli jsem jel po asfaltu, pak zase po štěrku, ale bez kamení anebo po silnici. Všude je Alpe Adria dobře a viditelně značená. Nakonec jsem dorazil do Udine. Ubytko jsem měl zamluvené v systému B & B, neboli Bed and Breakfast. Tentokrát bez problémů, sprcha na pokoji a druhý den velká snídaně. Ubytovatel mi doporučil navštívit centrum Udine. Jenže jak jsem lehl na postel, tak jsem usnul. Ale než jsem usnul musel jsem si vzít Ibalgin. Prsty na pravé ruce mě od brzdění z Wilfurnie tak bolely, že jsem je večer nemohl ani narovnat...Udine jsem si prohlédl při cestě zpět. A hodně se mi líbilo. Udine popisuji v samostatném výletu. Shrnutí 7. etapy: etapa číslo sedm byla příjemná a fyzicky nenáročná. Velká část celé trasy se Aple Adria neustále svažovala. To bylo hodně příjemné a po předchozích peripetiích také vítané. Cyklostezka byla opět doslova kochací, nabízela nádherné výhledy, pro mě byl úžasný zejména úsek, který vedl po bývalé železnici. Trochu nezvyklé byly ty polední pauzy, ale také jsem to nakonec přežil. A velkým zklamáním byla stejná nekvalita ovoce a zeleniny v obchodech jakou máme i u nás. V Udine jsem však narazil na řetězec Prix. Je to diskont, ceny jsou zde velmi přijatelné a výběr všeho asi tak 10 x lepší a zajímavější než ve všech Lidlech a Sparech dohromady. V Prixu koupíte typické italské salámy, sýry nebo nakládanou zeleninu. A za cenu, která je více než příznivá. A taky jsem se v Udine dobře vyspal. Z Udine už zbývalo k moři pouhých 56 km.