Moře už jsem doslova cítil v nose. Kromě snídaně jsem ještě spořádal menší (vlastně špíš větší) lahůdkovou italskou klobásku. Ale moře hrálo v mé mysli jednoznačný prim, takže klobáska číslo dvě musela zatím počkat. Cesta z Udine ubíhala zlehka a snadno. Až do Grada jsem jel po rovině. Alpe Adria zde vedla po asfaltu a štěrkových cestách bez kamenů. A protože jsem už nikam nespěchal, občas jsem zastavil na příjemné odpočívce, doplnil tekutiny a samozřejmě jsem si užíval zdejší krajinu. Z fotky to moc vidět není, ale za zády jsou stále Alpy. Bez velké námahy jsem dojel do městečka Palmanova. Podobněji ho popisuji v samostatném výletu. Bylo to další příjemné zastavení na cestě k moři. V Palmanově je krásné náměstí a je zde několik míst, kde můžete ochutnat slavné gelato (zmrzlinu). Drahé to nebylo. Vlastně to bylo levnější než v Poděbradech. A chutnější. Jestli mají Italové něco zmáklého, pak je to zmrzlina. V nose mě již lechtá slaný vítr a vůně moře. Takže hurá na kolo a jede se! Cesta je opět příjemná, bez kopců, neprší, fouká jen lehký vánek. A opět se střídá štěrk a asfalt. Občas jsem jel po silnici, ale nikde nikdo, to bylo fajn. Jak jsem se již zmínil v popisu předchozích etap, neměl jsem po přejezdu Česko -Rakouských hranic až do cíle v Gradu ani jednou ten zvláštní mrazivý pocit, známý z českých luhů a hájů, totiž, že se mě někdo na silnici snaží zabít. To bylo příjemné a dost to vypovídá o lidech, kteří v těchto zemích žijí. A když jsem u silnice viděl palmy, tak jsem šlápnul do pedálů. V téhle části trasy toho ke kochání moc nebylo. V Cervignano del Friuli jsem se zastavil u místních vykopávek z období Římského impéria, udělal jsem nezbytné foto a pokračoval jsem dále. Čím blíže jsem se přibližoval k cíli, tím více jsem začal potkávat cyklistů. Byl jsem tak natěšený na moře, že jsem posledních asi 12 kilometrů opravdu z ostra šlapal do pedálů a klubíčka cyklistů na cyklostezce jsem předjížděl. Asi jsem jim připadal jako blázen, ale bylo mi to jedno. Moře je moře. No a potom...No a potom se přede mnou otevřela mořská zátoka a v dálce na mě shlíželo letovisko Grado. Těžko popsat ten nádherný pocit suchozemce, který navíc u moře už dlouho nebyl, když se začal přibližovat k cíli. Přiznávám, že jsem byl až dojatý. Deset dní na kole, na tachometru něco málo přes tisíc kilometrů a je to tu! Dokázal jsem to! Grado je poloostrov a vede k němu po náspu silnice, vedle které je cyklostezka. Teď už jen projet okolo malebného přístavu a skrze zdejší zástavbu. A za ní se již rozkládá vysněný Jadran. Hotel jsem měl zamluvený, teda alespoň jsem si to celou dobu myslel. Proto moje první cesta vedla k moři na vyhlídkové molo, kde jsem požádal kolemjdoucího aby mě vyfotil. Na památku mi nechal na fotce i svůj palec, ale fotku mám a to je důležitý. Na molu jsem strávil docela dlouhou dobu, a když jsem se dostatečně pokochal, vyrazil jsem hledat hotel Miramare, kde, jak jsem si myslel, jsem měl zamluvené ubytování. Jenže ouha! Když jsme na hotel přijel, paní na recepci se mě zeptala co potřebuji. Nic nepotřebuji, odpovídám, ale mám tu zamluvené ubytování. Paní si vyžádala pas a hledala mě v databázi. Hledala a hledala, jenže nenašla. A to mi také oznámila. A já na to, že né, to není možné, tady mám booking a potvrzenou rezervaci na mobilu. Paní se na mobil podívá, zakroutí a hlavou a povídá:„Pane, víte kde je Bosa?” „No asi tady, když je to tu na mapě.” „Kdepáák, Bosa, je vážený pane na Sardinii!”. Tak to jsem byl nahranej. Zíral jsem střídavě na paní a mobil a vstřebával jsem právě zmíněnou informaci. Mé pocity nebyly v té chvíli úplně příjemné. Zkrátím to. Paní mi nakonec velmi pomohla, obtelefonovala několik hotelů v okolí a nakonec mi našla ubytování. Byla sobota 29. června a sehnat v mořském letovisku v tuto dobu ubytování, když už jsem byl na místě..., to byl skutečný majstrštyk. Tímto této velmi ochotné a hodné paní ještě jednou děkuji. A jak se to stalo? To nevymyslíte! Oba hotely měly stejné jméno, stály ve stejné ulici a měli i stejné číslo popisné. No a milá aplikace to prostě nepobrala. Nakonec jsem hotel na Sardinii musel přes kontakty na bookingu kontaktovat a celou situaci jim vysvětlit. Jinak bych musel platit hotel v Gradu, plus 80% storno poplatek na Sardinii. Hotel Miramare na Sardinii měl pochopení a storno poplatek nevyžadoval. Tímto jim také děkuji. Až jednou zamířím na Sardinii, v hotelu Miramare se zcela určitě ubytuji. Nakonec vše dobře dopadlo a dovolená u moře mohla začít!!! Shrnutí 8. etapy: etapa byla krátká a nenáročná. Zakončení u moře stylové, peripetie s hotelem k neuvěření. Je zkrátka potřeba si dávat pozor na všechny ty ubytovací aplikace a kontrolovat je. Dokonalé rozhodně nejsou, v případě problémů se nikam nedovoláte, jak jsem se sám přesvědčil. Všechna čísla, která booking uvádí jako kontaktní jsou neplatná, alespoň v mém případě byla. Nešlo se dovolat do Itálie, na anglicky mluvící linku a samozřejmě ani na českou. Jedinou odpovědí bylo, že telefonní čísla jsou neplatná! Jo a taky jsem trochu podcenil samotný návrat do Čech. Naivně jsem si myslel, že koupit si lístek na vlak a kolo bude snadné a bez problémů jako v Čechách. No tak to haha, to ani náhodou. Na vnitrostátních linkách to je asi ok. Mezinárodní vlaky jsou však v tuto dobu beznadějně vyprodané. Pro lidi i pro kola! Tak jsem ještě musel najít způsob jak se dostat zpět. Jinak reálně hrozilo, že těch tisíc kilometrů (teď by to bylo o něco méně) bych musel šlapat taky zpátky. To se mi už nechtělo. Tak jsem začal hledat autobusy. Flixbus s nosičem kol za celý týden ani jeden. Nakonec jsem měl štěstí. V Udine staví žluté autobusy Regiojet. Kolo musíte telefonicky nahlásit předem a před cestou ho složit a zabalit. Složit znamená sundat přední kolo a sedačku, stočit řídítka a přilepit je k rámu. Přední kolo a sedačku také přilepit k rámu. A následně kolo zabalit. Tady se mi šikla stanová plachta. Kolo jsem do ní zabalil a zapáskoval. Uf! Takže až někdy pojedete kamkoli do ciziny, určitě si zajistěte také návrat zpět předem. Nebo pojedete zpět po svých! A co říci závěrem? Asi okřídlené: všude dobře, doma nejlíp. Když jsem v sobotu ráno dorazil na Florenc a sestavil složené kolo, vyrazil jsem k domovu. Jel jsem přes pražský Bohdalec. V tuto dobu absolutně prázdný, dva pruhy, každý cca 3 metry. Na silnici já a jedno auto, které mě předjelo. Po Česku. To znamená 20 cm ode mě, takzvaně na zrcátko. A jsem doma, došlo mi...Šťastnou cestu.